Kulturní šok na druhou

Kulturní šok na druhou

Už je to nějakou dobu, co jsem na svůj blog dlouho nic nenapsala a už několik týdnů pociťuji, že bych se měla z toho všeho, co se stalo za těch pár měsíců, vypsat vám, kteří sem tam na můj blog chodíte.

Blog jsem začala psát v roce 2012, abych se podělila se světem, jak se mi v Turecku žije a jak se přizpůsobuji místnímu životu. Po čase se mi blog stal terapií a bylo vždy krásné číst vaše maily a komentáře a vědět, že v tom nejsem sama a že je nás víc co řešíme podobné věci.

Už je to 1 rok co jsem zpět v České republice společně s mou malou-velkou tureckou rodinkou.

Předtím, než budete číst dál, ráda bych vás poprosila, abyste některé mé komentáře jak na českou, tak tureckou stranou brali s rezervou. Ještě pořád mám blbý český humor a ten ne vždy musí být pochopen :).

Také má láska k Turecku neznamená, že Česko nemám ráda. Stejně tak, když se zastávám Čechů, tak to neznamená, že nemám ráda Turky. Má láska k oběma zemím je jako rodičovská láska. Rodič každé své dítě miluje, na každém svém dítěti má rád něco jiného, někdy ho štvou, ale vždy jsou pro něho to nejkrásnější, co ho mohlo v životě potkat. Tak to mám i já s Českem a Tureckem. Obě země jsou v mém srdci. Každá má ale v tom srdci jiné místo. Ke každé zemi mám jiné vzpomínky a každá mi dala do života něco jiného.

Ráda bych se tentokrát rozepsala o tom kulturním šoku, který jsem zažila na začátku svého života v Turecku a také, jak po skoro 10 letech prožívám kulturní šok znovu a to paradoxně ve své domovině v Česku.

Když se na to podívám s odstupem, cítím, že v Turecku se víc projevuje má česká stránka a naopak v Česku se na povrch dere ta moje turecká stránka. Je to každodenní boj a po mém posledním příspěvku, když jsem psala o svém absťáku po všem tureckém, jsem se potkala i s názorem, že pokud se mi v Česku nelíbí, tak se  mám sbalit a jít zpět do Turecka. Prý jsem nemocná a zralá na psychiatra. No i to je názor a já ho beru :).

Chápu také, že ne všichni máme zkušenost se životem někde venku v zahraničí, a tak je někdy těžké se do kůže toho druhého vcítit.

Mé začátky v zemi půlměsíce nebyly úplně růžové a nebyla to hned láska na celý život.

Člověk narazí na určité věci, které ho rozhodí a musí se rozhodnout, zda se s novou zemí prostě sžije nebo se bude cítit permanentně nespokojen anebo odejde.

Všichni máme na výběr. Buď se budeme všemu novému bránit a budeme tak jednou nohou v Turecku a druhou doma v Česku anebo se postavíme na obě nohy v nové zemi.

Já si vybrala stát v Turecku na obou nohách.

První příjezd do Turecka byl euforický. Všechno se mi v Turecku líbilo a byla jsem nadšená skoro ze všeho. Přirovnala bych to k zamilování, kdy má člověk na očích růžové brýle a vidí jen to pozitivní a negativní věci buď nevidí nebo je přehlíží. Tento euforický stav trval asi 3 měsíce :).

Je totiž jasné, že na zemi neexistuje žádné místo, které by bylo bez chyb a byla jen otázka času, kdy z toho obláčku sestoupím zase na tvrdou zem.

Po období euforie přišel tedy pád a já začala v té turecké společnosti, jejich zvycích a

způsobu života vidět věci, které se mi moc nelíbily. Byly to věci, co narážely na mé zažité zvyky a návyky z domu. Byly to věci, co mě dokázaly opravdu rozhodit a já jsem začala mít pocit, že mi nikdo nerozumí, že mi nechtějí rozumět, že se nikdy nezařadím mezi místní.

Vytáčelo mě, jak se mi  pořád někdo do něčeho pletl. Tohle takhle nedělej, dělej to takhle. Tohle nekupuj, kup raději tohle. To se u nás nedělá, neříka, neobléká atd. Člověk si po čase připadá nesvéprávný :).

Hodně mě překvapovalo velké napojení na rodinu. Jak si sourozenci a celé rodiny pomáhájí finančně, jak si dokážou zavolat několikrát denně.

Narážela jsem také na neplánované návštěvy. To je něco, co mě dokázalo vždy rozhodit nejvíc a manželova věta typu, že nejsme konzulát a nikdo se nemusí hlásit předem, byla pro mě vždy poslední tečkou.

Když už se ale třeba někdo dokázal předem domluvit na dni a hodině, měl vždy nejméně půl hodiny zpoždění. Pokud vám někdo řekne že bude u vás za pět minut, tak to znamená, že ještě nevyšel z domu.

Překvapovala mě vždy ta turecká pohoda a žádný stres. Špatný pocit z toho, že jdou někam pozdě, snad vůbec nemívají. Většina z nich se nestresuje, aspoň ne kvůli maličkostem.

Pak taky představa, jaká by měla být žena a jak by se měla chovat, byla úplně mimo mé chápání evropské emancipované ženy.

Časem jsem si začala všímat, že se na mě lidi nějak moc dívají. Jako bych byla z Marsu :). Na bazaru na mě Turci pokřikovali rusky, což mě dokázalo opravdu vytočit. Některé Turkyně se na mě dívaly fakt ošklivě a často se mi stávalo, že se na mě turečtí chlapi lepili a chtěli si nějak moc povídat.

Když jsem se snažila mluvit v obchodě turecky, bylo to jako pro mě utrpení a zdálo se mi, že mi snad schválně nerozumí.

Vytáčel mě ten chaos ve všem. To, jak Turci parkují. To, jak nemají žádný jízdní řád a člověk prostě čeká jak vůl a vyhlíží, jestli už mu náhodou nepříjíždí autobus. Také trasa autobusu byla v té době nepřehledná a tak jsem se vždy musela špatnou turečtinou ptát řidiče, jestli jede tam a tam.

Byla jsem vykulená z toho, jak práci, co u nás zvládne jeden člověk, v Turecku dělá minimálně 5 lidí. Takže například u kadeřníka jeden sedí na recepci, druhý myje vlasy, třetí je fénuje, čtvrtý je barví, pátý je stříhá a ještě mají člověka, co nosí čaj a kafe. Práce, co se dá udělat za 3 hodiny, se v Turecku dělá minimálně 10 a to se během té práce zvládne vypít několik čajů, 2 turecké kávy a zajet si na oběd.

Hodně jsem se pozastavovala nad tím, jak Turkyně většinou sedí doma a dívají se na seriály. Pokud už jsem narazila na nějaké pracující ženy, tak to byly holky, co jejich hlavním cílem v životě bylo najít chlapa, co je zajistí a ony budou moct konečně sedět doma a koukat na seriály. Sem tam se našla výjimka, ale takových bylo opravdu málo.

Po měsíci v Turecku jsem začala dostávat nehorázné chutě na uzeniny a maso. Ráno, na oběd i na večeři byla zelenina, a to buď čerstvá, pečená, smažená nebo dušená. K tomu byla buď rýže nebo bulgur a ke všemu musel být bílý jogurt.

Vše pak vyvrcholilo tím, když se nám narodil první syn a hodinu po porodu se v porodnici objevilo milion lidí z rodiny, kteří se na novorozeně podívat. Ale 40 dní po porodu podle tradice nesmí dítě ani máma vytáhnout paty z domu, aby náhodou neonemocnělo… No, to člověk nepochopí :). Také starost o miminko, koupaní, oblékání, přikrmování, chození… to všechno je něco, na co kulturně prostě člověk narazí a musí se ukliďňovat hlubokým dýcháním a počítáním do deseti.

Takže když se na to dívám zpětně, tak jsem prožila 3 měsíce euforie a pak další 3 roky velkého boje mezi českým a tureckým chápáním. Po téhle době ale nastal zvrat. Takhle to prostě dál nešlo.

Uvědomila jsem si, že čím víc budu kopat kolem sebe a tvrdit, že já vím všechno nejlépe, tím víc budu upadat do permanentního přednasrání a stesk po domově se bude víc a víc zvětšovat.

Tak jako si teď dělám malé Turecko v Česku, tak jsem si v té době dělala malé Česko v Turecku. Z domova jsme si vozila plné kufry jídla a sladkostí. Mívala jsem absťák po chlebu, paštikách, knedlících atd. Hodně jsem poslouchala českou hudbu a dívala se na české filmy.

To vše mě ale oddalovalo od prožití Turecka jako takového. Byla jsem mimo místní energii a nepřitahovala jsem k sobě pohodu, ale spíš nepohodu.

Takhle to ale dál nešlo.

Po narození mého prvního syna se vše změnilo. Začala jsem naslouchat věcem a lidem kolem sebe. Byla jsem najednou otevřená k pochopení toho tureckého rytmu života.

Teď už se nepozastavuju nad tím, že se na nás cizinky turečtí chlapi lepí. No protože už vím, že když se na nějakého usměju bude to brát jako mini flirt :). Mladé Turkyně nás zase moc nemusí, protože žijí v přesvědčení, že jim bereme ty nejlepší chlapy. Ale to, že je odrazují svým chováním a touze po penězích už nevidí.

Nedivím se turecké pohodě a chození pozdě. No jsme lidi, nejsme roboti a nemůžeme vše stíhat na minutu přesně. Proč se cítit provinile a kazit si den, když na to, že jdu pozdě, mám určitě důvod.

Nekroutím hlavou nad dětmi, které v 10 hodin večer pobíhají po ulici anebo když klesne teplota pod 15 stupňů, že jsou prázdné parky. Jde o kolektivní myšlení a kulturu, která dětem dává volnost a bojí se (a je jedno jestli oprávněně nebo ne) o to, aby dítě v +15 nenachladlo.

Po 10 letech je i mě v +15 zima a vytahuju bundu.

Už mi nevadí neohlášené návštěvy a nestresuji se tím, že nemám uklizeno a nic pro návštěvu přichystáno. Přišla jsem na to, že návštěva nechodí kontrolovat pořádek u nás doma a nečeká velké pohoštění. Stačí čaj a kurabiye a užití si času jeden s druhým.

Zastávám se Turkyň a názor na ně, že jsou líné a sedí jenom doma a koukají na seriály mě dokáže vytočit. V turecké společnosti je to tak nastaveno a holky dělají jen to, co viděly u své maminky, babičky, sestry. Nikdo je nebude kárat za to, že nejdou do práce. Většina mužů si to tak přeje a chtějí, aby jejich žena byla doma a starala se o děti a domácnost. Pro ženy je to tak jejich největším posláním. Starší generace žen ani nemá nic vystudovaného a tak neprahne po kariéře či vlastních penězích, i když by jim to dalo větší svobodu. Ale i to se v dnešním Turecku mění a hodně mladých žen se přibližuje evropskému smýšlení a jsou hodně nezávislé. To ale pak naráží na to, že muži i nadále chtějí poslušnou ženu. No, na to vlastně pak narážíme i my Evropanky vdané za Turky a už pak jen záleží, jak moc jsou oba dva partneři otevřeni dialogu.

Taky už pro mě není divné vidět, jak Turci pracují. Ano, vypijí těch čajů za den opravdu hodně, ale třeba ti, co dělají v turizmu, jsou úžasně pracovití a po celou sezonu se nezastaví. Vždy, když ty Turky vidím, jak jsou od rána do večera v práci, tak si říkám, že hodně z nás by takhle nepracovalo. Jo, najdou se i opravdový povaleči, ale ti jsou všude :).

V hodně věcech jsem Turky pochopila a naučila se jim do jejich způsobu života nemíchat. Ano, děláš to takhle? Ok, žádný problém, třeba si z toho budu moct něco vzít, poučit se, přiučit se a pak si to budu dělat já, jak já uznám za vhodné.

Takže jsem se po nějakých dalších 2 letech naladila na jejich vlnu :). Hodně návyků jsem si vzala za své a jako člověka mě to hodně změnilo. To je asi to, proč mi tak Turecko přirostlo k srdci. I když jsem v hodně případech opravdu kopala kolem sebe a ne vždy jsem se k lidem okolo mě chovala nejlépe, nikdy mě nenechali. Byli tady po mě, ať se děje co se děje. A vždy, když jsem v Turecku, cítím pořád určitý druh přijetí a klidu.

Tak jsem si tak krásně klidně žila a najednou jsem se ocitla zpět v domovině.

Zažila jsem kulturní šok na druhou :). Možná ještě větší než můj manžel jako cizinec, ocitající se v novém prostředí.

Rychlost místního života mě úplně vykolejila. Chování lidí jeden k druhému mě moc nešokovalo, na to jsem byla připravena, ale překvapuje mě, že je to ještě možná horší než před 10 lety, kdy jsem odsud odjela. Rodinné vztahy jsou tady na úplně jiné úrovni. Chování k dětem je pro mě jako mámu hodně mimo. Ano, chceme, aby naše děti měly řád a poslouchali nás, ale jak je možné, že děti v Turecku, které mají volnou ruku, jsou pak víc uctivé a milují víc své blízké než naše české děti?

Ano, vše má tady řád. Ale řád bez lidského přístupu jeden k druhému je něco, co nás zničí.

Ano, každá kultura má něco. Každá věc v našem životě má svůj význam a to, že jsem zpět, je pro mě výzvou. Bijí se ve mně teď dvě kutury, různé denní návyky, a je na mě se s tím poprat a dostat se znovu do pohody :).

Na svých kurzech turečtiny a různých setkání jsem se potkala s úžasnými lidmi, a tak vím, že to s námi Čechy zas tak hrozné není.  Přála bych všem Čechům méně stresu, práci, kterou budou milovat, více lásky a lepší počasí :). Jo, to by nám pak bylo krásně :).

By |2018-03-23T22:07:50+00:00Mart 23rd, 2018|Genel, Jak vidím Turecko já, můj život v Turecku|0 Comments

About the Author:

MERHABA! Jmenuji se Michaela Canbulat a od roku 2008 žiju v Turecku, které se mi stalo druhým domovem. Turecko jsem si zamilovala a turecký jazyk mi otevřel dveře do tajů této úžasné krajiny. Díky turečtině jsem mohla pochopit tureckou kulturu, náboženství a Turky a tím také získat plno skvělých tureckých přátel. Znalost tohoto úžasného jazyka mi také dala nezávislost – možnost se v Turecku cítit jako doma, vyjádřit své pocity a potřeby lidem kolem sebe.