Přežili jsme vyřízení přechodného pobytu. Díky tomu, že jsme svoji už nějaký ten pátek a máme spolu 2 děti, nemuseli úředníci pochybovat o čistých účelech našeho soužití a přestěhování do Evropy:)

Hledání práce byl oříšek, ale určitě jednodušší než hledání práce pro cizinku v Turecku.

Jako rodinný příslušník občana EU mohl manžel začít pracovat vlastně hned po podání žádosti o přechodný pobyt. Žádné čekání na vyřízení, žádné extra vízum. V tomhle je to tady v Česku opravdu jednodušší a jsem za to moc ráda.

Horší bylo najít něco, co by manžela aspoň trošku naplňovalo a nemusel chodit do práce znechucený. A tak jsme hledali v jeho oboru. Hledali jsme i ve firmách hledající zaměstnance s angličtinou a turečtinou. Díky Bohu za Prahu a její pracovní možnosti.

(Moje představa byla taková, že budeme žít v Brně, ale člověk míní a Pán Bůh mění a tak jsme skončili v Praze.)

Když se člověk podívá na třeba Jobs.cz najde docela dost možností, kde se jako cizinec uchytit, ale po několika pokusech příjde na to, že to bez známostí nejde, protože buď se vám daná firma neozve nebo vás zavolá na pohovor a pak není ani schopná se ozvat zpět s výsledkem.

Jsem vděčná jedné mé kamarádce z Turecka, která nám dala kontakt na člověka z Expedie a díky jeho doporučení se kola štěstí konečně roztočily a manžel tak po skoro roce začal dělat tam, kde už roky v Turecku snil pracovat.

Musel začít od začátku…od úplné nuly i když má letité zkušenosti z turizmu.

Práce ve velkých korporacích lehká není, ale čím vyšší pozice tím větší volnost a ten, kdo je šikovný si své dobré místečko po čase určitě najde.

Teď už je manžel na vyšší pozici a HAPPY.

Sžívání se s Českem a českou společností.

Tak jako v Turecku to tady není, ale Česko má také své plusy.

Je tady lepší vzdělání, větší svoboda, větší kulturní vyžití, je tady bezpečněji.

Na tenhle standart se zvyká rychle:)

Horší je to s lidmi. Manžel si těžko zvykal na nepříjemné a negativní lidi.

Ale už sám dobře ví, že né všichni jsou takoví a také, že je jen na něm jaké lidi kolem sebe bude mít.

Přednasranou pokladní v obchodě řešit nemusí:)

Díky práci tady má už i dost známých a také pár dobrých přátel.

Asi si nikdy moc nezvykne na ovoce a zeleninu v Česku, protože té z Antalye se žádná nevyrovná:) Ale nacházíme i dobré alternativy a tak si dopřáváme turecký salát k večeři:)

Cenkova čeština se pomalu z “dětské” češtiny dostává na vyšší level.

Pivko si dá každý den.

Lovecký salám miluje.

A tak bych řekla, že jeho asimilace do české společnosti proběhla úspěšně.

Moji dva kluci Kerem Lucas a Oliver Can jsou hrdá poloturčata:)

Luky měj při příjezdu do ČR 4 roky a Oli neměl ještě ani rok.

Řekla bych, že kluci si na Česko zvykli z nás všech nejlépe a nejrychleji:) Oba dva už chodí do české školky.

Začali v soukromé školce, kde byly stejně namixované děti jako oni.

Takže většinou máma Češka a táta cizinec:) Výuka byla jak v češtině, tak v angličtině.

Luky teď pokročil dál a chodí do přípravky na školu do státní školky. Měla jsem z toho docela stres jak to zvládne, ale naprostá pohoda a svou novou školku miluje:)

Doma u nás většinou zní turečtina, protože je to náš s manželem hlavní jazyk ve kterém se bavíme. Na děti já mluvím česky a tatínek turecky.

Kluci si mezi sebou někdy povídají česky a někdy turecky:) Asi podle nálady:)

Dělám si srandu:) Prostě tak v jakém jazyce se začne, tak ten druhý reaguje. Je úžasné je pozorovat jak přirozeně to berou.

Teď jsou oba dva v období, kdy si zlepšují slovní zásobu a také hlavně u Lukyho je to skloňování a používání správných předložek.

Mám z nich obou velkou radost, jak jim to jde a dokážou se s tím poprat.

Zvláštní skupinkou v mém životě jsou turkofilové.

Závisláci na turečtině https://www.turectina.com/mam-abstak/

Některé znám už skoro 2 roky, některé  ještě z doby, kdy jsem byla ještě v Turecku. S některými se vídám jen přes Skype.

Máme spolu takový mikrosvět a sdílíme spolu naše radosti i starosti.

Nesetkáváme se jen na kurzech či lekcích, ale zajdeme si sem tam jen tak posedět do turecké restaurace, oslavíme narozeniny nebo si třeba zajedeme do Turecka na výlet:)

Co mi dělá velkou radost je, že se každá skupinka v kurzu vlastně dala náhodně dohromady, ale z účastníku se stávají přátelé a každá skupinka má svou speciální energii:)

Každý turkofil je jiný a něčím vyjímečný, ale společná láska nás dokáže spojit.

Na kurz si příjdeme po těžkém pracovním dni odpočinout a společně se zasmát, dát si tureckou kávu nebo čaj. Sem tam se objeví i nějaká ta sladkost na stole:)

Tento rok se nám povedlo i společně dvakrát vycestovat za krásami Turecka.

Jako první jsme se vydali do města všech měst Istanbulu a nasáli jsme atmosféru 20 milionového města s úžasnou historií.

Jako druhé místo jsme si na podzim vybraly (byly jsme tentokrát samé holky) Kapadokyi.

Turecko má mnoho tváří, ale pohádková krajina Kapadokye je prostě kouzelná a jsem ráda, že jsem tento kousek Turecka mohla holkám ukázat.

Člověk to, že má rád Turecko bohužel nemůže s každým sdílet. Ne všichni proč každý rok člověk jezdí na stejné místo a to ještě do muslimské země, kde má dokonce přátelé nebo někteří rodinu a ještě k tomu se učí tento šílený jazyk, kterému věnuje svůj volný čas.

Ale my se chápeme a ještě se v tom podporujeme:)

Turečtí přátelé jsou mým mostem mezi dvěma domovy, Českem a Tureckem.

Jsem ráda, že mám tady turecké kamarády a kamarádky se kterýma můžu sdílet nadšení z Česka nebo naopak si postěžovat na český systém a negativní lidi a to z mého pohledu cizince:) Protože po letech v cizině si totož ještě někdy jako cizinec ve vlastní zemi připadám. Kdo nezažil bohužel nepochopí.

Můžeme spolu vzpomínat na turecké sluníčko, jídlo a tak celkově si popovídat i tom jak a kam nám to naše Turecko směřuje:)

Jsem ráda, že tady jste arkadaşlar a že tady máme svůj mikrosvět.

Slečna turečtina je moje láska:)

Prožívám s ní z části svůj den, je pořád se mnou a je už mou neoddělitelnou součástí.

Jsem vděčná za to, že můžu s výukou turečtiny pokračovat i tady v České republice a že i nadále tady jsou lidi, kteří o tento krásný jazyk mají zájem.

Mé velké díky patří:

• Kláře a Michalovi za pomoc, podporu a za poskytnutí zázemí v jejich kanceláři, kde se mé kurzy v Praze konají.
• Seçkinovi a Hatice díky, kterým se povedla velká věc a to, že můžu od roku 2018 předávat tento krásný jazyk i na Slovensku v Bratislavě, kde se každý měsíc potkáváme. Teşekkür ederim 🙂
• Verunce za její velkou pomoc, trpělivost a nadšení pro turečtinu:)

Dokázaly jsme spolu dát dohromady několik skvělých projektů. Jsi nejlepší! Děkuji!

Kartičky, Online kurz A1, Slovníček

• Martinovi, Visegrad-Turkish Culture Festival, Turecké ambasádě v Praze, jejímu skvělému ambasadorovi Ahmedovi Necati Bigalimu a také rodině Koçak za možnost v Praze tento rok pořádat Turecko-český filmový večer, který se nám opravdu moc povedl a věřím, že se zase brzy bude něco podobného opakovat.

          V rámci filmového večera se konala i mini lekce turečtiny a češtiny, kde se nám povedlo naše dvě kultury pěkně promíchat.

• Asociaci Kitap díky které jsem se mohla tento rok také zúčastnit Festivalu turkických národů v Náprskovém muzeu v Praze, kde jsem mohla přispět svou mini lekcí turečtiny.

          Děkuji Elmíře, která to vše skvěle zorganizovala a já mohla být toho všeho součástí.

Jsem vděčná za vše co mi tento rok dal i vzal. Vše se děje pro nějaký hlubší důvod a i když některé věci mohou na začátku vypadat jako špatné rozhodnutí, mohou být po čase tím nejlepším co člověk mohl udělat.

A tak se moc těším na rok nový, rok 2019 🙂

Děkuji vám všem, kdo jste dočetli až sem za váš čas a za to, že se na mé stránky znovu a znovu vracíte.

Přeji vám krásný nový rok 2019!

Mutlu Yıllar!