Proč jezdíme do Turecka

/, Genel, Jak vidím Turecko já/Proč jezdíme do Turecka

Proč jezdíme do Turecka

Zrovna sedím na letišti a za pár minut už budu někde ve vzduchu mířit směr Turecko. Sice jen na pár dní a tentokrát za jiným účelem než za válením se na pláži, ale i tak mi už teď buší srdce radostí, že za pár hodin přistanu na turecké půdě.

Hlavou mi běhají různé myšlenky a sama pro sebe se snažím zanalyzovat co je vlastně to, co mě a mně podobně závislé, na této zemi tak přitahuje, co nás to sem vlastně táhne. Dumám nad tím už několik dní a přicházím na to, že vlastně na tuhle otázku nebude úplně jednoduchá odpověď, protože sama těžko nacházím slova, ale mé srdce je plné emocí.

To, že často jezdím do Turecka sama nebo se svou rodinou nikoho nepřekvapuje, protože mám prostě za manžela Turka, ale co ostatní, kteří žádné rodinné vazby na Turecko nemají?

Ti si často vyslechnou někdy opravdu hloupé komentáře na tuhle krásnou zemi. Lidé a to dokonce i ti nejbližší je řadí do skupiny bláznů. Prostě nedokáží pochopit, proč zrovna Turecko, které je podle nich plné muslimů, teroristů a uprchlíků, kteří jsou připraveni zaútočit na Evropu.

Tyto názory mě nijak nepřekvapují, protože takový má Turecko mediální obraz u nás v Česku.

Když si zadám do Seznamu nebo do Googlu Turecko, vyjede mi milion nabídek na dovolenou a pak jen dalších milion článků o politice tureckého prezidenta, syrských uprchlících a také pár článků o našich dvou Češích zavřených v tureckém vězení. 

Ony ty pozitivní zprávy asi nejsou tak přitažlivé. 

Jenomže tohle mediální Turecko není to, co jsem si já a ostatní zamilovali.

Tak pojďme se společně podívat, kdo vlastně jsme a co nás to do Turecka vlastně táhne.

Jako první bych ráda rozdělila ty, kteří Turecko milují do čtyř skupin:

1.skupina Platonici

Do 1.skupiny bych zařadila ty, co v Turecku nikdy nebyli, ale o této zemi ví hodně a láká je na dálku:)

Platonici jsou ti, kteří:

  • Znají víc tureckých herců a zpěváků než místní.
  • Dohánějí Turkyně v počtu strávených hodin u tureckých seriálů.
  • Učí se turecky, protože je tento jazyk naprosto fascinuje.
  • Milují tureckou hudbu a mají dobrý přehled o nových písničkách.
  • Mají pocit, že v minulém životě v Turecku žili.
  • Sní o tom, že se jednou do Turecka opravdu podívají.

2.skupina  – Víc než dovolenkáři

Víc než dovolenkáři jsou ti, kteří:

  • Do Turecka jezdí na dovolenou několikrát ročně.
  • Mají zde přátelé.
  • Mají v Turecku oblíbeného prodavače suvenýrů.
  • Na výlety jezdí pořád se stejným průvodcem. 
  • Letovisko nebo okolí hotelu, kam se každý rok vrací, znají lépe než místní.
  • Milují místní kuchyni a doma v Česku si dělají turecký čaj, kávu nebo nějakou tureckou dobrotu.
  • Když zrovna nejsou v Turecku sledují dění v zemi a v diskusích na sociálních sítích brání Turecko zuby nehty.
  • Účastní se jakékoliv akce, která je jen trošku spojena s Tureckem a tureckou kulturou.
  • Učí se turecky, aby se každý rok domluvili lépe s jejich přáteli, oblíbeným prodavačem nebo si uměli lépe vysmlouvat výlet či boty na tureckém bazaru.

3.skupina – Hnízdiči

Hnízdiči jsou ti, kteří:

  • Se do Turecka provdaly či přiženili a žijí tady minimálně jeden rok.
  • Přijeli za prací a nebo za studiem.
  • Jednoduše jsou to ti, kteří tady v zemi půl měsíce na delší dobu zahnízdili:)
  • Snaží se naučit turecky, protože s angličtinou tady nepřežijou.
  • Prožili kulturní šok a snaží se v Turecku najít samé pozitivní věci proto, aby jejich den nebyl plný nadávek na místní systém-nesystém.
  • Začali zvláštně mlaskat a pohazovat hlavou, když chtějí říct ne.
  • Vyměnili velké hrnky na čaj a kávu za mini skleničky a šálky.
  • Jednou týdně se producírují po městě s důchodcovským nákupním vozíkem plným ovoce a zeleniny.
  • Ti, co bydlí na jihu Turecka zapomněli co jsou zimní boty a nosí celoročně tenisky.
  • Ve 3 ráno si klidně zajdou na polévku.
  • Už neví co to znamená jízdní řád.
  • Pořád řeší ikamet.
  • Je pro ně normální se zakecat s úplně cizím člověkem a vyslechnou si jeho životní příběh.
  • Místo piva si k jídlu dávají ayran:)

4.skupina Poturčenci

Poturčenci jsou ti, kteří:

  • Vypadají jako Češi, ale chovají se jako Turci.
  • Doma si jedou svou tureckou domácnost. Jídlo-turecké. Televize-turecká. Oblečení-turecké. Manžel-turecký. Děti-Turci:)
  • Slaví turecké svátky.
  • Mají dvě srdce. Jedno české a druhé turecké.
  • Mají dva domovy. Jeden v Česku a druhý v Turecku.
  • Sny se jim zdají v turečtině:)

To jsou takové moje 4 osobní skupiny, na které si milovníky Turecka dělím:)

A co nás vlastně všechny spojuje?  Co nás to do toho Turecka vlastně táhne?

Česko je krásná a bezpečná země. Pracujeme tady a většina z nás opravdu těžce vyděláváme své peníze.

Většinu času trávíme v práci, která jen malou část z nás opravdu baví a naplňuje. Hodně toho musíme skousnout jak na pracovišti, tak doma. Často se nám stává, že si ani neuvědomujeme, že žijeme. Jedeme na autopilota, nejsme přítomni a užívat si maličkostí je pro nás stále těžší.

Je jedno jestli je člověk platonik, víc než dovolenkář, hnízdič nebo poturčenec …po pár dnech či týdnech v Česku, prostě každý z nás začne ztrácet dech.

Je to takové pomalé dušení provázené ztrátou chuti do života. 

Najednou nám ten náš svět začne ztrácet barvy a my nevíme co se sebou.

Jediné co se nám honí hlavou je-únik z Česka.

V ten moment je nám jedno kolik to bude stát a kam do Turecka to bude. Jen to musí být co nejrychleji.

A víte proč?

Protože hned na schůdkách, kterými budeme vystupovat z letadla v Istanbulu, Antalyi či jiném tureckém městě se konečně zase nadechneme.

Odhodíme masku, začneme zase vidět barvy, cítit vůně a budeme zase sami sebou! 

Může vám teď vrtat hlavou proč nejsme sami sebou v Česku a musíme létat tisíce kilometrů daleko. Proč se v naší svobodné zemi vlastně necítíme svobodně, ale spíš jako by nás někdo dusil.

Nevím, možná je to tím mořským vzduchem nebo možná Turci něco dávají do toho svého úžasného čaje, který se tady popíjí na každém rohu.

A možná je to tím, že náš život v Česku je moc rychlý, máme tady moc povinností, okolí od nás očekává mnoho a děláme hodně věcí, které vlastně vůbec dělat nechceme. Nedokážeme se doma uvolnit a být sami sebou…proto musíme jezdit tisíce kilometrů daleko za nadechnutím a za pocitem, že ještě pořád žijeme.

Je okolo pěti hodin ráno, když dopisuju tyto řádky, dívám se na desítky českých turistů čekajících na svůj let. Naše letadlo do Turecka má docela velké zpoždění. Lidi už začínají být nervózní, děti pláčou únavou a mně dochází kyslík…

Těším se na ten hluboký nádech, až budu vystupovat z letadla v Antalyi…

By |2019-09-09T00:58:06+00:00Eylül 9th, 2019|cestování, Genel, Jak vidím Turecko já|0 Comments

About the Author:

MERHABA! Jmenuji se Michaela Canbulat a od roku 2008 žiju v Turecku, které se mi stalo druhým domovem. Turecko jsem si zamilovala a turecký jazyk mi otevřel dveře do tajů této úžasné krajiny. Díky turečtině jsem mohla pochopit tureckou kulturu, náboženství a Turky a tím také získat plno skvělých tureckých přátel. Znalost tohoto úžasného jazyka mi také dala nezávislost – možnost se v Turecku cítit jako doma, vyjádřit své pocity a potřeby lidem kolem sebe.